Jak jsem objevila Ameriku…
Péče o pleť po třicítce je, no, hm…náročnější. Už si na sebe nemůžu jen tak něco napatlat. Když jeden jen špatně piju, druhý to hned poznám. Když si dám nějakou super dobrotu, taky nějakým záhadným způsobem doputuje z mého žaludku rovnou na obličej. Jakmile jsem si zažila trošku náročnější období, zjistila jsem, že moje pleť si ho evidentně prožila ještě intenzivněji a hlavně se s ním pořád nějak nesrovnala. Vyskočily mi jemné vrásky na čele, barva začala ladit s šedými závěsy v ložnici. Stálo mě strašně moc sil dostat obličej do stavu, kdy by působil zářivě a zdravě. Můžete mít v koupelnové skříňce záplavu zázračných produktů, které skutečně fungují, ale jsou vám na prd, pokud je nepoužíváte pravidelně. A zase jsme u toho slovíčka „pravidelnost“. Jakákoliv úžasná maska, skvělé sérum, zábal, retinolová bomba, všechno, co se neaplikuje na denní bázi, potřebuje taky svůj rytmus. Efekt takových malých záraků je většinou okamžitý a dost často svádí ke zpohodlnění. Jenže, to se pak člověk nemůže divit, že když si na tu dokonalou masku vzpomene po měsíci, už se dávno její efekt ztratil v nenávratnu. Napište si lístek na ledničku, upomínku do mobilu, nebo si nastavte rytmus jako při velkém úklidu – třeba peřiny se větrají každou lichou sobotu v měsíci, tak je do těch oken házejte rovnou s plátýnkovou maskou na obličeji. Jasně, pravidelná rutina je základ a váš obličej už vždycky bude vypadat o něco líp, než před ksichtěním. Ale proč ujít jenom půlku cesty?
Vaše Marta